Povídka pro Markétku

Dnešek

Seděla v křesle v obývacím pokoji, tvář v dlaních a slzy se jí řinuly mezi prsty. Její ramena se otřásala tichým pláčem.

Celou noc nespala. Proseděla ji v obýváku tak, jak ji tam zanechal. Políbil ji, pohladil po vlasech a byl pryč.

Jak se mohlo stát, že odešel, přestože ho prosila, aby zůstal. Odmítl.

Stále dokola se jí honilo hlavou, kde se to všechno zvrtlo. Ještě včera bylo všechno tak krásné a dnes se jí zdá vše černé a nelítostné.

Pomalu se uklidňovala. Kolotoč myšlenek se začal rozšiřovat a smutek jakoby dopadal i na vzdálenější vzpomínky. Na první setkání…

Před třemi měsíci

Odcházela z práce pozdě. Velmi pozdě. Nijak jí to nevadilo. Vždyť to bylo již léta stejné. Začátek měsíce a vyčerpávající uzávěrky v kanceláři. Vlastně je již ani jako vyčerpávající nevnímala. Prostě to vzala jako fakt. Přesčasy do sedmi večer.

Jen tohle zimní období neměla ráda. Ani chození domů potmě. Už se těšila na léto. Na dlouhé sluneční dny. To ani přesčasy tolik nemrzí, když jde domů kolem vonících stromů nebo rozkvetlých záhonů v parcích nebo na zahrádkách u rodinných vilek. Ale teď v zimě? Stromy na ni v mdlém městském osvětlení hrozily svými holými větvemi a ze zahrádek na ní civěly temné stíny rozházeného harampádí.

Otřásla se nechutí k takové ponurosti.

Na autobus to měla přes dvě ulice. Spíš uličky. Spěšně procházela mezi starými činžáky vnitřního města. Teď, po sedmé hodině večerní ji uličkami provázely ztemnělé výlohy obchůdků, občas doplněné blikajícími vývěsními štíty.

V zimě tu cestu neměla ráda. Zvlášť, když míjela občasné strašidelné stíny kolemjdoucích. Probouzely v ní hrůznou představivost.

Dnes procházela uličkami sama. Najednou bouchly domovní dveře. Zaslechla odkašlání a kroky. Blížící se kroky. Podle zvuku usoudila, že jsou mužské a spěchají. Dostala strach a přidala do kroku. I cizí kroky přidaly, jako by jí chtěly dohnat. V duchu počítala, kolik to má na hlavní třídu. K autobusu.

Ještě víc přidala. Čím rychleji šla, tím rychleji běžela i její představivost. A byla to opravdu jen představivost? Již zaslechla i hlasité dýchání. Rozběhla se a se zděšením zjistila, že kroky za ní přešly do běhu také.

Panika v její hlavě propukla naplno. Již jen pár kroků za roh. Tam je zastávka, snad tam budou i nějací lidé. Už je u hlavní třídy. Hlasitě funí a probíhá kolem rohu k jasně osvětlené autobusové zastávce. Sláva! Autobus jako na zavolanou. Jenže běh cizích nohou je stále za ní. Snad jen na vzdálenost mužské paže. Slyšela výstražný signál dveří. Několika skoky proběhla pod přístřeškem zastávky do zavírajícího se vstupu autobusu. Zezadu do ní někdo lehce strčil, jak proskakoval zbývající štěrbinou mezi dveřmi.

„Má mě“ prolétlo jí zděšeně hlavou. Otočila se a zadržela výkřik při pohledu na rozesmátého mladého muže, který ze sebe vyhrkl: „Promiňte za to drcnutí. Ale že jsme to stihli tak tak, viďte?“

Ještě plná hrůzy ze sebe sotva vykoktala: „Teda vy jste mi dal. Takhle mě děsit!“

„Moc se omlouvám,“ zvážněl hned mladík. „To jsem opravdu neměl v úmyslu. Víte, vyběhl jsem z domova na poslední chvíli a měl jsem v hlavě jen, abych to stihl. Nenapadlo mě, že Vás tím vyděsím.“

Konečně z ní začal strach vyprchávat. Teď, v jasném osvětlení autobusu si ho mohla v klidu prohlédnout. Vlastně nevypadal tak zle. A když viděla, jak ho mrzí to neúmyslné vylekání, musela se v duchu usmát. No jo, ona začne panikařit a ten kluk z toho má výčitky…

„No, už jsem v pohodě, ale příště mi to nedělejte“ řekla smířlivě.

„Příště?“ a jeho obličej změnil výraz na poťouchlý, jakoby čekal na pozvání k nějakému „příště“.

„Taková drzost“ pomyslela si, ale nahlas řekla jen: „Příště byste mohl třeba vyjít včas a neděsit ženy dupáním za jejich zády“ a přidala úsměv, aby to nebral tak moc vážně.

„Tak dobře, příště na vás počkám a oba půjdeme v klidu na zastávku, kde nám ujede autobus těsně před nosem,“ a zahihňal se.

Ten tichý smích se jí líbil. Rozhodla se pokračovat ve stejném duchu:

„Mám vám tedy poděkovat za chvilku hrůzy, protože jste mě včas přihnal k autobusu? To bych raději jela tím příštím!“

„No jo, jenže pak by vás mohl dost dlouho na zastávce obtěžovat muž nedůvěryhodného vzhledu a nemístných poznámek.“

„Tím nedůvěryhodným vzhledem myslíte sebe?“

„Nikoliv. Někoho, před kým bych vás musel statečně zachraňovat. Vlastně je jednodušší, když Vás zaženu do autobusu osobně“ a už se nepokrytě smál.

Začala se smát také.

Představil se jí jako Jirka. „Šárka,“ řekla mu. Ani nevěděla, jak si začali tykat. Dozvěděla se, že bydlí v pronajatém bytě právě v té ulici, kde ho za sebou zaslechla. Řekla mu, kde pracuje a proč jde tak dlouho domů. Povídali si celou půlhodinu, než autobus dokodrcal k její zastávce.

„Tak ahoj!“

„Ahoj!“

Vystoupila a autobus i s Ním byl pryč.

S Ním? Opravdu tam cítila to velké N už tehdy? Neboli že ON je ten pravý? Dnes už si nedokázala vzpomenout.

Než došla ze zastávky domů, trochu zalitovala, že se nepokusil nabídnout jí další setkání. Ale pak tu myšlenku zahnala. Kdo ví, co byl zač. A takových chlapů přece vídá v práci…

Než usnula, vybavil se jí jeho obličej. A to poťouchlé zahihňání. Usnula s lehkým úsměvem na rtech.

Ráno se probudila a vstoupila do svého každodenního rituálu. Koupelna, rychlá káva a úprk na autobus, kterým ještě mohla stihnout včasný příchod do práce.

Celý den si na Jirku téměř nevzpomněla. Uzávěrka se chýlila k závěru. Sláva, dnes se dostane domů dřív. Teprve když vypínala počítač a odcházela z kanceláře, pocítila lehkou zvědavost.

Co kdyby šel na autobus jako včera? A má se ona bát nebo těšit?

Procházela známými uličkami až k zastávce. V duchu odhadovala, ze kterých dveří včera vyšel. Došla až na roh, ale ulice za ní byla tichá. Trochu rozmrzele nastoupila do čekajícího autobusu a domů dojela s pocitem, že včerejší cesta domů byla mnohem hezčí než ta dnešní.

Jirkův obličej si již vybavovala hůře. Další dny se vrátily opět k běžnému stereotypu, který prožívala již léta. Jen někde hluboko uvnitř se ozýval dosud nepoznaný neklid.

Před dvěma měsíci

Začátek března. Opět další uzávěrka a opět další přesčas. Opět se blížila cestou z práce k autobusu.

Náhlé bouchnutí domovních dveří ji bleskově vrátilo v myšlenkách o měsíc zpět. Než se stihla ohlédnout, zaslechla za sebou známý hlas:

„No konečně. Už jsem se bál, že tě nikdy nepotkám!“

Nasadila odměřený tón: „A proč ti záleží na tom, abys mě potkal?“ Vrtalo jí hlavou, proč vlastně neřekla „A kdes byl celou dobu, co jsem chtěla potkat já tebe?“

„Ať dělám, co dělám, na Tebe prostě nejde zapomenout.“

„Třeba se jen málo snažíš,“ řekla tiše s úsměvem a cítila, že rudne.

„Už měsíc tě tu vyhlížím, kdy půjdeš na autobus v 19:15. Konečně jsi tu. Tak pojď, nebo to nestihneš.“

Najednou jí to došlo. Prve mu neřekla, že dělá přesčas jen třikrát v měsíci. Proto ho nemohla potkat.

„Tomu říkám trpělivost. Myslíš, že ti za to stojím?“ a vyrazila směrem k zastávce.

„Určitě!“ vyrazil ze sebe bez váhání a rychle jí následoval.

Začali mluvit o všem možném a v hovoru střídali jedno téma za druhým. Ani si nevšimla, že už stojí u dveří svého domova. Večer se prodlužoval ani jednomu se nechtělo povídání ukončit.

Nejvíc si povídali o psech. Ani jeden z nich psa neměl, ale oba dokázali probírat jednotlivé rasy, jejich vlastnosti i povahové rysy do nejmenších detailů. Ale ani jiná zvířata nevynechali a shodli se na tom, že zvířena všeho druhu je vášní pro oba, ač převážně vášeň platonická.

Konečně si Jirka všiml jejího lehkého drkotání zubů:

„Jé, promiň, už je ti zima, viď?“

V tu chvíli si zimu uvědomila a začala drkotat zuby nahlas. Málo platné, musí se rozloučit. Ale jak, aby nemusela čekat další měsíc? Naštěstí ji z té obavy sám vysvobodil:

„Mohu na Tebe počkat zase zítra?“

„Budu ráda.“ Rozhodla se již nic nepředstírat. Prostě se jí líbil a hotovo.

Od toho dne se vídali téměř denně. Společné procházky se prodlužovaly a nakonec ji Jirka pozval na večeři. Ráda pozvání přijala.

Ten večer si uvědomila, že jí Jirka vklouzl do života a nedovede si představit návrat ke starému způsobu osamělých večerů a víkendů.

Před měsícem

Připadalo jí, že se s Jirkou zná již celou věčnost. První nesmělé dotyky vystřídalo chození s rukou v ruce toho druhého, letmé polibky přešly ve vášnivé líbání a nakonec nastal i den, kdy spolu strávili první milostnou noc.

Nečekala, že se země zachvěje. Měla za sebou již několik vztahů, které ji připravily na to, co může očekávat. Ale tentokrát to bylo jiné. Tak nějak silnější a niternější. Až do konečků prstů a kořínků vlasů, dalo by se říct.

Každým dalším dnem si víc a víc přiznávala, že je zamilovaná jak princezna do rytíře na bílém koni. To on ji vysvobodil z každodenní šedi stále stejných pracovních dnů a neméně nudných víkendů. A odvedl si ji do království zářícího všemi barvami, vonícího tisícerými vůněmi a chutnajícího jak nektar bohů.

Milovala na něm vše. Od jeho neutuchajícího optimismu až po lehce odstáté uši. Vyprávěl jí o svém dětství i současnosti a své příběhy uměl naladit do napínavého očekávání skvělého konce.

Často jí zlobil tím, že znenadání v příběhu ustal a nechal ji koupat ve své zvědavosti do druhého dne. Některé příběhy rozdělil i do několika dnů.

Včerejšek

A pak přišel příběh, který vše změnil. Začal jej vyprávět právě včera. Byl trochu smutný a ona nevěděla, zda je to tím, že se mu ten den něco přihodilo, nebo zda se ten smutek přelévá z jeho příběhu.

Vyprávěl o někom, kdo měl velmi těžký osud:

„Jmenuje se Sandy. Je sirotek. Matka jí zemřela při autonehodě chvíli po jejím narození. Otec neznámý. Měla kruté dětství, každou chvíli u jiných lidí. Poznali jsme se nedávno, právě na prahu její dospělosti. Je to láska na první pohled….“

V Šárce by se krve nedořezal. Jako skrz tlustou oponu slyšela vyprávět o tom, jak si Jirka slíbil, že se o ni postará, protože Sandy je úžasná, inteligentní, všechno rychle chápe…

Jako by jí srdce obalili tlustou vrstvou ledu. Jako by mělo tím mrazem puknout. Zarazila ho. Nechtěla již slyšet ani slovo z tohohle příběhu, který jí tak mění krásnou lásku v trosky.

Objal ji, políbil a změnil téma.

Rozhodla se před ním zatajit své pocity. Ve tváři se jí usadil kamenný výraz, o kterém doufala, že vyjadřuje důstojnost a pohrdání. Ale nebyla si tím jistá.

Oba si povídali dál, jako by se nic nestalo. On byl veselý jako dřív a ona měla pocit, že se přetvařuje. Ptala se sama sebe, jestli jí chce konec vztahu ulehčit nebo je to jen další z jeho žertů, tentokrát krutý jako peklo samo.

Že to je ta první možnost usoudila po tom, kdy se s ní rozloučil, že musí za Sandy. Prosila ho, ať s ní zůstane přes noc. Omluvil se, že tentokrát opravdu nemůže nechat Sandy o samotě.

Schoulila se a další snahu vzdala. Když za ním zaklaply dveře, propukla v nezastavitelný pláč.

Znovu dnešek

Již neměla další slzy. Již jen zarudlé oči svědčily o smutku, který měla ve svém nitru.

Najednou zarachotil klíč v zámku.

Slyšela, jak se otevřely dveře a hlavou jí prolétlo, proč se Jirka vrací, když ji včera tak hanebně opustil.

Další myšlenky už nestihla. Jen mlčky kalnýma očima sledovala, jak se na ní z předsíně řítí obrovská chlupatá koule. Tak jí to v první chvíli připadalo. Koule jí porazila na gauč a najednou jí oblízl velký jazyk a na druhé straně té koule se radostně vrtěl psí ocas.

Nádherná, chlupatá a rozdováděná fenka zlatého retrievera.

A do toho zmatku Jirkův smích a veselý hlas jí oznamoval:

„Šárko, dovol, abych Ti představil svou psí lásku Sandy. Sandy, dovol, abych představil svou životní lásku Šárku. Mějte se rády!“